Vodní toky

Obecné informace o vodních tocích, jako jednom velkém hydrologickém tématu nabízí tato stránka. Základem jsou informace o vodě, které obsahuje stejnojmenná stránka. Zde bude řeč o tom co je to vodní tok, objasněny budou základní pojmy s problematikou vodních toků spojené. Vodní toky budou klasifikovány, bude uvedeno dělení jednoho vodního toku a druhy vodních toků budou stručně popsány.

Témata stránky: Pojem vodní tok, vznik vodních toků, dělení vodního toku, druhy vodních toků, korytotvorné procesy vodních toků, ekosystémy tekoucích vod.


VODNÍ TOKY A JEJICH DRUHY

Vodní toky jsou na našem území základními zdroji vody, jejíž jakost je převážně i při horkém letním počasí uspokojující či zcela dobrá. Voda ve vodních tocích neustále proudí (cirkuluje) a je tedy odolná proti přehřátí a vzniku různých druhů zelených řas. O nich v závěru stránky v rámci problematiky hydrobiologie toků. Vodní toky jsou velmi důležitou součástí krajiny a jsou důležité i pro nás a to v různých směrech.

Základní pojmy

S problematikou vodních toků je spojena řada pojmů, jejich objasnění je na počátku nutné pro pochopení dalšího textu. Proto začneme objasněním základních pojmů, od definice samotného vodního toku, přes procesy odehrávající se v toku (geomorfologie) až po život ve vodním toku či v jeho bezprostředním okolí.

Vodní tok je proud soustředěného toku vody po zemském povrchu prostorově ohraničený dnem a břehy. Dle definice ve vodním zákoně se jedná o „vodní útvar, pro který je charakteristický stálý nebo dočasný pohyb vody v korytě ve směru sklonu a je napájen z vlastního povodí či jiného útvaru a je ohraničen korytem, jehož součástí je dno a levý a pravý břeh. Může být tvořen přirozeně nebo uměle“.

Pramen představuje počátek toku a může být jak soustředěný, tak nesoustředěný. Jedná se o přirozený vývěr podzemní vody na povrch, výtok z bažin či soutok dvou a více toků. (např. v ČR vznik Berounky jako soutok řek Radbuzy a Mže) Ve více pramenných oblastech téhož zdroje se jedná o prameniště.

Zdrojnice jsou pramenné úseky vodních toků, které se spojují a napájejí kmenový vodní tok, který tak odvádí vodu z daného území. Spojováním zdrojnic vznikají toky větší, tzv. toky vyššího řádu, které různě nazýváme. (viz dále klasifikace) Má-li tok více zdrojnic (např. v ČR Smědá, která má zdrojnice tři), určujeme pramennou zdrojnici dle pravidel. Ty stanovují jako rozhodující délku dané zdrojnice, vodnost, nadmořskou výšku pramene zdrojnice či případně zda má daný nějaký název či nikoli.

Za konec toku považuje jeho soutok s jiným vodním tokem (vyššího řádu) nebo ústí daného toku do moře či jezera. V případě vtoku do krasové oblasti se jedná o ponor či propad toku, kdy se voda ztrácí ve skále a tok již nesplňuje předpoklady uvedené v definici.

Délka toku je vzdálenost počítaná po ose toku od jeho pramene k ústí.

Kilometráž je též vzdálenost, nicméně pro daný profil či objekt na vodním toku (typicky měrný profil, např. Limnigrafická stanice Praha-Chuchle, rybník či vodní nádrž, např. říční kilometr vodní nádrže Seč, nebo jiný objekt jako je zdymadlo) počítaná od ústí daného toku k prameni, resp. danému objektu.

Břeh je stejně jako jeho dno součástí toku a rozdělují se na pravý a levý, kdy platí zásada určování dle směru toku. Břeh ustupuje v případě stoupající hladiny vody v toku a naopak postupuje v případě jejího poklesu.

Koryto je dle zákona „pozemek či část pozemku, která zahrnuje dno a břehy koryta až po břehovou čáru“.

Kyneta, kanála a berma jsou důležité součásti toku, které je třeba dobře rozlišovat. Kyneta je část koryta vodního toku, která je trvale zatopena vodou, jedná se o prohlubeň. Kanála a berma jsou části zatápěné jen při vyšších průtocích v toku, kdy se zvýší jeho vodní stav.

Části toku je možno rozdělit od pramene k ústí na tři části, horní tok, střední tok a dolní tok. Každá část má charakteristické rysy, tvar údolí i příčný profil.

Střednice koryta, jedná se o pomyslnou čáru jako osu půdorysného obrazu koryta vodního toku.

Osa údolí je spojnicí nejnižších míst v daném údolí, která se v podélném směru nazývá údolnicí, nad ní se nachází proudnice jako spojnice míst s největšími rychlostmi proudu.

Eroze toku je destrukce břehů a dna koryta následkem proudění vody v tomto korytě vodního toku. Je to jedna z činností vody v korytě toku. Další významnou činností vody je unášející schopnost erodovaných sedimentů či jiných předmětů, které se do koryta vodního toku dostávají bez vlivu proudící vody – např. spad větví a listí. Třetím významným vlivem toků je akumulační schopnost.

Abraze je důsledek pohybu sedimentů po dně koryta vodního toku, kdy se částice obrušují, tříští a narážejí do sebe. To má za následek vznik oblázků a valounů a takto vznikají i obří hrnce či kotle v podobě prohlubní v důsledku vířivého pohybu vody dutinách kamenů a skal v korytě toku.

Infiltrace je vsakování vody pod zemský povrch závislé na typu podloží.

Transpirace je odpařování vody ze zemského povrchu, evaporací pak rozumíme odpařování vody z listů a stonků vegetace a souhrnně se nazývá toto vypařování evapotranspirace.

Intercepce je proces zachytávání srážkové činnosti (nejen padacích srážek – horizontálních) na vegetaci (listech, větvích či kmenech stromů).

Vznik vodních toků a odtok

Vodní tok vzniká soustavným působením tekoucí vody po povrchu Země. Zdroj této tekoucí vody může být různý, jedná se o dva stěžejní zdroje, na základě nich dochází k odtoku vody. První je odtok ze srážkové činnosti v kapalné formě, kdy voda která se neodpaří či neinfiltruje okamžitě odtéká ve směru sklonu povrchu a tvoří pomocí erozní činnosti rýhy, brázdy a údolí, do nichž se stékající voda soustřeďuje. Druhý odtok představuje tání tuhých srážek spadlých dříve (sníh, kroupy, krupky), které roztávají v různém čase. Kroupy a krupky roztávají většinou do několika hodin, sníh se udržuje dny, týdny, v určitých oblastech (hory a vrcholky hor) měsíce a v některých klimatických pasech roky či trvale = odtok se zde téměř či vůbec nevyskytuje. Třetím odtokem je odtok po vývěru vody z podzemí, tzv. pramen. Po vývěru voda teče po povrchu a opět vymílá různé rýhy, které se dalším působením tekoucí vody zvětšují, až je utvořeno koryto vodního toku odpovídající intenzitě (vodnosti) daného pramenu. Srážková voda stéká rýhami (po prohloubení stružkami, při větším odtoku po prudkých srážkách stržemi) do dalších podobných mini koryt a ty se spojují ve větší koryta, která nazýváme ručeje, bystřiny a potoky tvořené již vývěrem vody (pramenem), následně se spojují tyto drobné vodní toky v říčky, řeky a veletoky patřící k určitému úmoří. Zde již máme nastíněnou základní klasifikaci vodních toků dle velikosti a typu koryta a každý typ bude následně podrobněji charakterizován.

Dělení vodního toku

Každý vodní tok můžeme rozdělit na několik částí, ať se jedná o drobný nížinný vodní tok, horskou bystřinu s krátkým tokem a nebo o velkou řeku protékající přes území více států. Jedná se o rozdělení dle vodního toku od pramene k jeho ústí (do moře či toku vyššího řádu). Na každém toku rozlišujeme tedy:

1. Horní tok – koryto zde má zpravidla velký spád, vodnost je nejnižší z hlediska celého toku a též zde má tok malou hloubku a úzké koryto. Koryto je tvarováno do písmene „V“ a dochází zde k erozivní činnosti vodního toku bez hromadění sedimentů na dně koryta. Za horní tok například řeky Labe můžeme považovat úsek toku od pramene pod Sněžkou zhruba po Jaroměř, kde dochází k ústí jeho nejvýznamnějších přítoků této horní části toku, řek Úpy a Metuje.

2. Střední tok – má ploší říční údolí, dochází zde ještě k erozi, ale současně se zde usazují sedimenty přinesené proudem vody. Tok má stále velkou transportní schopnost, ale jeho koryto je místy hlubší a hlavně je širší a nabývá tvaru písmene „U“. Středním tokem je ve vztahu k uvedenému příkladu Labe od Jaroměře a zejména od Hradce Králové po Mělník, kde dochází k soutoku s jeho nejvýznamnějším (a u nás delším i vodnějším) tokem a to Vltavou.

3. Dolní tok – erozivní činnost zde již roli téměř nehraje, převažuje tu usazování sedimentů a unášecí schopnost toku zde zaniká. Vodní tok je zde nejhlubší a koryto nejširší, též vodnost toku je zde největší, neboť tok posbíral po své cestě veškeré přítoky, prostřednictvím nichž odvodňuje dané území. Údolí toku je zde nejvíce ploché. Dokončeme náš příklad a konstatujme, že za dolní tok se považuje v tomto případě Labe od soutoku s Vltavou na Mělníku po jeho ústí.

Druhy vodních toků

Dle velikosti a vlastností povodí, podélného sklonu, délky toku a průtokových poměrů toku lze vodní toky dále třídit. Třídíme je tedy obecně podle velikosti a vlastností, s čímž souvisí další rysy, na:

  • Bystřiny
  • Horské potoky
  • Potoky (nížinné)
  • Říčky
  • Řeky
  • Veletoky

V četných případech bývá hranice určení mezi jednotlivými druhy vodních toků velice úzká, příkladem je potok a říčka. Někdy je nutné rozhodovat podle detailních kritérií a není chybné označit vodní tok za potok, ale na druhé straně ani za říčku. Často se jedná o tok, který je ve vztahu ke kritériím přesně mezi těmito dvěma druhy toků a nazýván je tedy obojetně.

Bystřiny a horské potoky

Jsou většinou horské toky, které mají malé povodí (do 50km čtverečních) a jsou to toky samostatné či tvořící horní části dalších toků. Koryto mají hluboce zaříznuto v nějakém skalním masivu o značném sklonu dna a to až o 20 promile. V korytě se nachází skalní podloží s výskytem velkých kamenů, skalní stupně a prahy. Voda v nich rychle proudí, jsou to neobyčejně živé vodní toky, které při výskytu vyšších průtoků doslova „burácejí“ a silně zvučí. Teplota vody v těchto tocích je velmi nízká a to celý rok a hodně okysličená. V době sucha mohou zcela vyschnout, ale při vysokých průtocích dochází k jejich velmi rychlému rozvodnění vzhledem k velké unášecí schopnosti a možnosti zanesení koryta se rozlévají z břehů často, ale současně daná povodeň rychle opadá a vodnost se vrací k normálu. Jedná se typicky o horské přítoky vodních toků, například přítoky Labe nad VN Labská – Pančava, Medvědí potok, Pudlava nebo přítoky Bílého Labe jak z názvu vyplývá, Hřímavá bystřina, nebo také samotné Bílé Labe či Labe nad Labskou.

Horské potoky jsou toky podhorských oblastí, které nevykazují již znaky bystřin, ale ani nížinných běžných potoků. Mají ještě podobný sklon jako bystřiny a to včetně dalších znaků jako je významný transport splavenin. Na rozdíl od bystřin ale nevytvářejí nové splaveniny a jejich koryto je rozmanitější v podobě zatáček či meandrů. Rozloha povodí dosahuje až 100km čtverečních, vznikají na nich za vhodných podmínek rozsáhlejší povodně. Též jako u bystřin se vyznačují tyto toky náhlým zvýšením či naopak snížením průtoku, povodňové vlny jsou to krátké, avšak též výrazné. Příkladem může být třeba, vedle mnoha dalších, Kalenský potok v Podkrkonoší.

Nížinné potoky a říčky

Nížinné potoky mají sklon do 2 promile, tvoří časté zákruty, meandry, častěji se jejich koryta zanášejí splaveninami a za vyšších průtoků se snadněji rozlévají do okolních niv. Proudění vody v těchto tocích je vlivem malého sklonu oproti horským potoků o poznání mírnější. Příkladů je možné uvést mnoho, neboť takových vodních toků je na našem území většina.

Říčky představují toky o středně velkých povodích 100km čtverečních a větších. Tvoří vlastní hydrografické sítě, často se značným větvením. Při rozloze do 100km čtverečních mají obdobné vlastnosti jako potoky, naopak při vyšších vykazují spíše znaky řek. Je možno je nazvat jako přechodové toky mezi potoky a řekami. Z hlediska nížinné oblasti se jedná například o Mrlinu nebo Rokytku, zvanou též jako Říčanka, ve středních Čechách.

Řeky a veletoky

Řeky  jsou nížinné toky s povodím od 150km čtverečních až po 2 000km čtverečních, tedy povodí středně velká až velká. Vytvářejí značné říční sítě, sklon profilu koryt těchto toků je minimální od 0.1 do 2 promile a voda v nich proudí již hodně pomalu vlivem většího vodního sloupce a malého sklonu koryt. Za vyšších průtoků jsou okolní nivy toků často zaplavovány. Trvání povodní je zde delší, na dolních úsecích toků i velmi dlouhé. Splaveniny unášené tokem jsou jemnější. Na našem území je jich mnoho, například Lužnice, Berounka, Orlice, Morava, Ohře a mnoho dalších.

Veletoky mají podobu mohutných a dlouhých řek ústících přímo do moře. Mají velmi vysoké průtoky, neboť svádějí vody z velkých území. Jsou značně hluboké, trvání povodní je velmi dlouhé, zejména na jejich dolních částech. Též nástup povodně je zde zajisté pomalý a oproti bystřinám a potokům se v okolí těchto toků lze docela dobře připravit. Z hlediska našeho území lze jmenovat jen dva tok jako zástupce této kategorie a těmi jsou Labe a Odra splňující podmínky pro veletoky.

Drobné vodní toky zahrnují bystřiny, horské a nížinné potoky a říčky. Ostatní vodní toky jsou běžné s tím, že za veletoky lze označit výše jmenované toky splňující jistá kritéria, zejména je to ústí do moře či oceánu, dostatečně vysoký průtok a odvodňování většího území.

Říční sítě

Naše území, jako střecha Evropy, je závislé na srážkách. Ty jsou zásadním zdrojem vody na našem území a díky nim je udržována vodnost pramenů a dostatečné množství vody v našich tocích a dalších korytech. Voda z našeho území odtéká do hlavních evropských říčních vodních cest (řek a veletoků) tvořících velké říční sítě. Jen minimum vody na naše území přitéká z okolních států, s takovým množstvím by nebylo možnost v žádném případě vystačit. Proto je na našem území nutná retence vody a to četná retence. Jsou budovány rybníky, nádrže, stupně, jezy a další objekty schopné přechodně (ať už krátce či na delší dobu) vodu zadržet. Též je podporován rozvoj bažin, mokřadů a občas zatápěných nivních údolí vodních toků. Bažiny a mokřady jsou schopné dlouhodobé retence vody, podobně jako jezera nebo bez průtočné rybníky a nádrže.

Roční dopad vody na území ČR činí v dlouhodobém průměru 54 miliard metrů krychlových = cca 685l/m čtvereční. Mnoho z této celkové částky se vypaří a to z půdy, vegetace, vodních ploch. Zbytek stéká do říční sítě a odtéká mimo naše území, je to asi 15 miliard m3. Systém soustředěného odtoku tímto vytvořený se nazývá síť odtokových drah.

Hlavní evropské rozvodí: Severní, Baltské a Černé moře

To se nachází právě na našem území, které tam lze označit za významnou evropskou pramennou oblast a o to větší je důvod pečlivě se o naše prameny a vodní toky starat a udržovat je v absolutní čistotě. Proto je k pramenům významných českých řek zcela zakázán vstup a z hlediska chování některých z nás to lze zcela pochopit. Rozvodnice uvedených tří úmoří se nachází na vrchu Klepý v nadmořské výšce 1 144m n.m. nacházejícím se v oblasti Kralického Sněžníku trefně a pravdivě našimi sousedy označován jako v překladu Trojmořský vrch. Zde pramenící vody stékají do tří úmoří. Vody stékající západně spadají do povodí Labe a úmoří Severního moře. Voda stékající jižně, přestavovaná zejména významnou řekou Moravou na Sněžníku pramenící, spadá tedy do povodí Moravy s ústím do Dunaje patřícího do úmoří Černého moře. A konečně voda stékající východně a severně (severně odtéká rovnou na území Polska) a jinde povodím Odry do Baltského moře.

Druhy říčních sítí

Dle tvaru lze říční sítě klasifikovat do několika různých typů, které se vyznačující určitými rysy jak v uspořádání, tak v místě výskytu:

  • Dendritická nebo-li stromovitá síť se vyznačuje rozložením toků ve sklonu reliéfu, toky se náhodně napojují na hlavní tok. Síť vzniká v nížinách nebo níže položených tabulích
  • Paralelní nebo-li rovnoběžná síť vzniká v dlouhých údolích jednosměrných a rovnoběžných, nachází se v pobřežních nížinách, kde je směr toku určen původním sklonem georeliféru
  • Raktangulární nebo-li pravoúhlá síť se vyskytuje v reliéfech kerných, narušených zlomy s výskytem vodních toků v údolích s protažením údolních úseků ve dvou na sebe kolmých směrech
  • Radiální nebo-li paprsčitá síť vodní toky se zde pro změnu rozbíhají různými směry od určitého bodu a nebo se naopak sbíhají do jednoho bodu. Může se měnit v annulární (prstencovou) v územích s destrukčně porušenými pánví a kleneb nebo vulkánů

Sítě jsou klasifikovány dle následujících kritérií, jako jsou velikost, členitost, stavba povodí, poměry toků (velikost, průtokové poměry), zdroje napájení (tající sníh, déšť, prameny, ledovce) a zásadním kritériem je rozvětvenost a hustota dané říční sítě.

Povodí Labe je tvořeno kmenovou řekou Labe (370km) a Vltavou (433km) jako řekou na našem území delší i vodnější. Významnými přítoky těchto řek jsou Úpa, Metuje, Orlice, Jizera, Ohře, Berounka, Sázava, Lužnice a Otava.

Povodí Moravy je tvořeno samotnou Moravou (246km) odvádějící vodu do řeky Dunaj a Dyjí (306km) opět delším tokem v povodí, který ovšem není tokem kmenovým. Významnými přítoky těchto řek jsou Bečva, Jihlava, Desná, Třebůvka, Bystřice, Haná a Svratka.

Povodí Odry je tvořeno jmenovanou řekou Odrou (135km) a Opavou (131km). Tyto toky jsou na našem území přibližně shodné dlouhé. Významnými přítoky těchto řek jsou Ostravice, Moravice, Lubina, Jičínka, Čižina a Opavice.

Soustavu tvoří kmenový vodní tok, jeho přítoky a zdrojnice.

Uspořádání říční sítě: číselné kategorie nebo-li řády

Při klasifikaci hydrografických sítí se řadí toky na dílčí povodí v rámci dané říční sítě a to do označených řádů (kategorií) s označením hlavního toku a jeho přítoků a vedlejších přítoků. Existují dvě klasifikace:

  1. Absolutní řádovost (Graveliova)
  2. Relativní řádovost (Shrevova, Schneiddeggerova a Strahlerova klasifikace)

Nejznámější klasifikací je klasifikace Graveliova v podobě absolutní řádovosti. Tato klasifikace byla zavedena roku 1914 a podle ní se označuje tok ústící do moře (v našem případě Labe nebo Ohře) jako tok I. řádu, nejvyššího. Přítoky takového toku označuje klasifikace jako toky II. řádu, v našem případě to je například Vltava. Další toky ústící do hlavních přítoků kmenového toku jsou toky III. řádu, u nás to je například Berounka. Jedná se o klesající klasifikaci, která je ale zároveň přehledná. Další toky jsou označovány jako toky IV. řádu (např. Střela) a podobně. V případě tohoto systému dochází ale k výskytu nesrovnatelnosti dvou toků, které mají ale shodné označení řádu. Nicméně tyto toky si neodpovídají velikostí, vodností a ani délkou.

Jako druhá existuje relativní řádovost, do které spadá vedle Shrevovy a Schneiddeggerovy klasifikace také klasifikace Strahlerova a je oproti výše jmenované opačná. Tzn. tokem I. řádu je tok od svého pramene po ústí do prvního toku. Pokud se stékají toky se stejným řádem, vzniká tok řádu vyššího. Pokud se stékají toky různých řádů, zůstává po jejich soutoku danému toku přiřazen nejvyšší řád. Například při soutoku toků III. a IV. řádu je následný tok tokem IV. řádu. V případě soutoku toků III. a III. řádu je následný tok tokem IV. řádu. Jiné klasifikace používají další metody k určení řádu toku po soutoku dvou toků.

Hortonovy zákony uspořádání říční sítě

Tato Hortonova klasifikace (relativní) vznikla v roce 1945. Dnes existuje cca 11 klasifikací řádů vodních toků. Číselná klasifikace označuje povodí hlavního toku a toků ostatních. Čísla jsou oddělena pomlčkami a vzniká tak číslo hydrologického pořadí. Číslo se sestaveno ze čtyř skupin číslic, sestává z povodí I. řádu (jedno číslo, např. 1) a představuje hlavní povodí. Druhé označuje povodí II. řádu (dvě čísla, např. 11) a představuje dílčí povodí. Třetí představuje povodí III. řádu (dvě čísla, např. 22) a představuje základní povodí. Poslední číslo určuje povodí IV. řádu (čtyři čísla, např. 1234). Vychází se při číslování z klasifikace sítí podle rozvětvení se zařazením toků do jednotlivých řádů či kategorií:

  • Hlavní tok, který spojuje síť s hlavním tokem sítě sousední či tok ústící přímo do moře je klasifikován jako tok I. řádu
  • Přítok toku I. řádu je vodním tokem II. řádu
  • Přítok toku II. řádu je vodní tok řádu III.
  • Přítok toku III. řádu je tokem IV. řádu, a shodně až do toku VIII. řádu

Při soutoku toků je hlavním tokem tok vykazující větší vodnost, zachovávající směr hlavního toku nad soutokem, je delší a jeho dno leží pod úrovní dna druhého toku – neplatí to tak ale úplně vždy. Síť toků ČR tvoří asi 76 000km vodních toků s průměrnou hustotou 0.96km/km2. Významné vodní toky mají délku 15 536km. Délka drobných vodních toků v ČR činí přes 60 000km. Naší sítí vodních toků odtéká cca 15 miliard m3 vody ročně. Dle plochy povodí lze rozdělit toky s plochou povodí do 5km2, kterých je 39 000km a nad 5km2, kterých je 37 000km.

Umělé vodní toky

Jsou výsledkem lidské činnosti a nikoli přírodních procesů tvorby koryt vodních toků. důvody jejich výstavby byly v minulosti různé. Nejčastěji se jednalo o zavlažovací nebo napájecí kanály. Napájecí kanály napájely zejména rybníky a mlýny. říkalo se jim také přivaděče. Dále sloužily umělé vodní toky pro dopravní účely, kdy hlavní vodní tok nebyl splavný.

Zavlažovací kanály, dopravní kanály, akvadukty, přivaděče a další umělá koryta

Již v dávné historii lidé stavěli umělá koryta, aby přivedli vodu tam, kam přirozeně netekla a to z různých důvodů spočívajících v podmínkách daných toků. Docházelo tedy ke stavbám přivaděčů, plavebních a zavlažovacích kanálů a jiných umělých koryt, která měla změnit tyto podmínky a přivést vodu do potřebných míst či zajištění dopravních cest mezi určitými místy, aneb dopomoci přírodou vytvořeným korytům sloužit plně pro lidské potřeby. Zavlažovací kanály byly budovány v místech, kde bylo potřeba odběru vody pro zemědělství, ale žádný vodní tok jako zdroj vody se v blízkosti nenacházel. Proto byly budovány odbočky ze vzdálených toků, které zaúsťovaly dále po toku zpět do koryt těchto toků. Velmi podobně slouží plavební kanály, kde není účelem dopravení vody do míst, kde se nenachází, ale spojení míst splavným tokem sloužícím pro lodní dopravu mezi určitými místy. Pokud by například nebylo možné provozovat lodní dopravu mezi Labem a Vltavou, tzn. z určitého důvodu by nebylo Labe splavné a nebylo by možno například realizovat přepravní relaci z Kolína do Prahy, mohl by být vybudován plavební kanál Kolín – Praha (vyústění a zaústění včetně trasy kanálu by bylo zajisté závislé na podmínkách konkrétního případu dle potřeb lodní dopravy a možností stavby). Přivaděče slouží k posílení napájení určité vodní nádrže, jako jsou přehrady či rybníky. Z našeho území můžeme jmenovat Úpský přivaděč, který pomáhá zásobovat vodní dílo Rozkoš, nacházející se na drobném toku v podobě Rozkošského potoka, vodou. Převody vody byly realizovány za účelem odlehčení odvody danému dílčímu povodí či rybníku jako je to například v případě jihočeského Rožmberka a odlehčení v podobě převodu vody z Lužnice do Nežárky pomocí známé Nové řeky jako umělého vodního toku. Akvadukty se používají v případě potřeby křížení dvou koryt bez potřeby jejich soutoku.

Úpravy vodních toků

Přesuňme nyní pozornost na zásahy do koryt vodních toků z hlediska činnosti lidí, tzv. antropogenní úpravy toků. Z hlediska různých důvodů se v minulosti (zejména přelom 19. a 20. století) přistupovalo k zásadním úpravám vodních toků v podobě napřimování jejich koryt a to včetně našich největších toků. Tím bylo významným způsobem zasaženo do jejich přirozeného toku, nivy a bylo ovlivněno celé údolí daného toku. Hlavním důvodem bylo splavňování toků pro lodní dopravu a odstranění zákrut či meandrů pro snazší proplouvání lodí. To se ovšem projevilo velmi negativně zejména na odtoku vysokých průtoků takto upravenými koryty vodních toků a to ve smyslu zrychlení průtoku vody korytem a zintenzivnění rozlivů vody z koryta – vzniku povodní jako jednoho z negativních účinků vodních toků a současně hydrologického extrému. Právě rozlivy, tedy povodně, často v naší krajině odhalují stále patrná původní koryta našich toků, včetně toků největších.

Historie úprav toků

V minulosti byly v rámci úprav toků budovány jezy, stupně, bylo dosahováno stability koryt vodních toků a probíhala stavba koryt umělých v podobě přivaděčů, náhonů a odlehčovacích koryt. Cíle úprav byly různé, od snahy zabránění ničení břehů a porostů v jejich blízkosti, přes ochranu sídel před velkými vodami až po splavnění toků pro dopravu. Na přelomu 19. a 20. století došlo k první vlně intenzivních úprav koryt toků, se kterými se započalo na velkých nížinných tocích (typické střední Labe, Morava). Druhá vlna velkých úprav začala ve 20. a 30. letech století 20. a poté zejména v 50. letech tohoto století. V této vlně byla řada toků upravena pro snazší provoz lodní dopravy. Velké úpravy byly zaznamenány na menších řekách v severní a severozápadní části Čech, příkladem na Bílině, Ploučnici či Chomutovce. Často měly úpravy na vodní toky spíše negativní vliv. Zejména během druhé vlny úprav koryt vodních toků docházelo ke zkracování toků, prohlubování koryt a jejich nutné stabilizaci s tím spojené. To způsobilo zrychlení odtoku vody z daného území a zvýšení negativních účinků povodňových průtoků, což působilo opačný důsledek původně zamýšlených úprav. Těmito úpravami se tedy docílilo snazšímu vybřežení vody z koryta toku při extrémních průtocích a naopak rychlému odtoku vody v korytě bez jejího zadržení v krajině, což je pro různé účely velice důležité. Došlo k odvodnění niv, kdy tyto poté již neplnily svůj hlavní účel, současně se snížily zásoby podzemních vod vlivem prohlubování koryt pro účely provozu nákladních lodí. Toto vyvolalo ovšem další následky zejména v podobě odvodnění mokřadů, které plní též důležitou roli v ekosystému okolí vodních toků, jak již bylo ve speciálním dříve vydaném článku zmíněno.

V 70. až 80. letech minulého století došlo k vrcholu úprav tohoto typu, je velmi smutné jakého velkého počtu negativních dopadů jimi bylo docíleno a není patrně ani potřebné tyto důsledky zde vyčerpávajícím způsobem jmenovat. Postačí uvést, že tyto činnosti vedly k již zmíněnému odvodnění mokřadů, zničení důležitých niv řek, důsledkům nevhodného zemědělství, likvidaci remízků, likvidaci říčních a potočních biotopů, zhoršení samočistící schopnosti vodních toků, dopady používání chemických látek s důsledkem eutrofizace vod a podobně. Vlivem těchto plus dalších negativních aktivit se výrazně zhoršila kvalita vody ve vodních tocích, došlo i ke znečištění pramenů, z nichž bylo možno v minulosti doslova pít bez obav ze zdravotních následků. Po přelomovém roce 1989 došlo ke ztrátě smyslu provedených úprav, současně se také zjistilo, jaké negativní dopady tyto změny mají. O tom se ovšem v jistém slova smyslu vědělo již od počátku, přesto byly i nadále a intenzivně tyto zásahy prováděny.

Revitalizace toků, aneb návrat zpět

V překladu znovuoživení toku, aneb návrat původních negativních změn zpět do podoby před provedením změn. To zajisté není možné přesně do stavu, jaký před napřímením toku na daném místě byl, to již nepůjde nikdy. Jedná se ale o snahu návratu do co možná nejpodobnějšího stavu tomu, co na daném místě byl před první, negativní, úpravou. Než dojde k obnově veškeré činnosti toku a jeho ekosystému, plus oživení jeho okolí a než se jednoduše vše vrátí do přirozeného stavu, nějaký čas to potrvá. Cílem revitalizačních prací je jednoduše a stručně řečeno návrat toku a jeho okolí do přirozeného, přírodě blízkého, stavu.

Napřimování toků je zkracování toku tím, že byly zrušeny zákruty a meandry a byly spojeny umělým prokopáním koryta. Zákruty byly částečně zasypány a odděleny od nového koryta toku. Tím vznikla řada tůní a tzv. slepých ramen. Dnes jich řadu najdeme na celém toku Labe zhruba od Jaroměře, přes Pardubicko až po střední Polabí. Některá ramena zanikla a to buď uměle zasypáním a nebo přirozeným zanášením. Další se postupně zanášejí i v současnosti a zejména v letním období se vyznačují velmi špatnou jakostí vody s intenzivním množením sinic či jiných řas. Tyto změny jsou nenávratné, u velkých toků nebudou nová umělá koryta zasypána a tok nebude vede zpět původním korytem, tedy prostory dnešních ramen i přesto, že nákladní lodní doprava je už několik let intenzivně na ústupu a osobní existuje jen v sezónní, rekreační podobě.

Revitalizace toků je opakem napřimování a jedná se o navrácení původního režimu toku, jaký panoval před napřímením. Děje se tak tam, kde to je možné, tedy zejména u menších toků. S revitalizačními pracemi se dnes setkáme u řady potoků a říček, které byly v minulosti narovnány či bylo do jejich koryta jinak negativně zasaženo. Budují se zpět i umělé nádrže, rybníčky, tůně, mokřady tak, aby říční či potoční nivy nabraly původních rysů. Tyto práce jsou smysluplné s pozitivními vlivy, neboť alespoň zčásti dokáží toku a jeho okolí vrátit původní cenný význam a ozdraví ho. Jak je řečeno výše, těžko bude ale takováto zpětná úprava toku probíhat v případě velkých řek, např. středního Labe. Společně s toky dochází též společně k ozdravení ekosystémů těchto toků a jejich niv. Je tedy dobré podpořit snahu o nápravu negativních změn z minulosti alespoň všude tam, kde to trochu jde.

Druhy revitalizací

Cílem revitalizačních prací je navrácení koryta vodního toku a jeho okolí do přírodě blízkého stavu. Při revitalizaci dochází k využití přirozeného zanášení koryt, opevnění toků a ponechání zarůstání přirozenými dřevinami či zatravnění přilehlých oblastí. S revitalizací jsou spojeny ale další zásahy, které mají pomoci vrátit daný tok do přirozeného stavu. Jedná se o vybudování ramen, zákrut či meandrů, jezírek v blízkosti toku či výstavbu suchých poldrů pro převedení velkých vod či jejich zdržení s cílem utvořit dostatečný retenční prostor pro ochranu okolí vodního toku před škodlivými účinky velkých vod. Tyto práce spočívají ve zvýšení členitosti koryta, změně trasy koryta toku, výsadbě dřevin či zmíněných stavbách majícím za cíl zvětšit retenční schopnost vody v krajině. Tyto práce probíhají s přihlédnutím k vodním tokům, které nebyly změněny a jsou stále v přírodním stavu. Jsou jakousi předlohou pro opravu toků poškozených. Cílem revitalizací je také obnova ekosystémů, procesu samočištění vodního toku, zlepšení vodního režimu niv či obnova kontinuity prostředí toku.

  1. Revitalizace vodních toků – převážně odstranění napřímení koryt drobných vodních toků a další společné úpravy vedoucí k navození přirozenosti toku a jeho okolí, plus možnost přirozeného rozvoje vodního toku do budoucna, realizace výstavby suchých poldrů jako zvýšení retence vody v krajině a zachycení velkých vod, oprava stavidel nádrží či rybníků, čištění vodních toků a děl, stavba hrazení aj.
  2. Revitalizace říčních systémů – obnova hydrologického přírodě blízkého režimu v povodí v podobě obnovy mokřadů, vodních toků či jiných vodních ploch. Jedná se o rozsáhlejší revitalizační komplex obdobný jako výše uvedený.
  3. Péče o krajinu – zlepšení přírodního prostředí a ochrana určitých rostlinných i živočišných druhů v krajině na základě vytváření vodních ploch, výsadby a ošetřování dřevin, šetrná údržba zeleně či zatravňování.

Hydrobiologie vodních toků

Hydrobiologie je věda, která se zabývá životem ve vodních tocích, rybnících, nádržích a obecně ve vodním prostředí.

Vodní toky jsou vodami lotickými, tekoucími. Jedná se o specifické ekosystémy. Vodní toky dělíme na tři skupiny, volnou tekoucí vodu nazývanou odborně jako reopelagiál, povrchovou vrstvu dna koryta toku nazývanou jako bentál a na podříční dno, tj. část podzemní vrstvy pod vodním tokem, kde se nachází vsáknutá voda z toku. Tuto vrstvu nazýváme jako hyporeál.

Nejdůležitější pro vodní život je reopelagiál, tedy vrstva volné tekoucí vody v toku. Převládá zde určitý typ proudění, zpravidla turbulentní, způsobené pohybem vody. Právě pohyb vody přes překážky v toku se uvádí i jako příklad k teoretickému vysvětlení turbulence v atmosféře. Proudění vody je intenzivní v tocích s velkým sklonem a mělkým korytem (drobné vodní toky, horské úseky toků – bystřiny a horské potoky) a méně intenzivní v nížinných oblastech na větších tocích, které se také vyznačují větší hloubkou koryta. Takové úseky jsou podobné stojatým vodám, hlavně při nízkých průtocích v době sucha, zpravidla uprostřed nebo na konci léta. Každopádně vždy existuje v tekoucích vodách nějaký minimální průtok, pokud se nejedná o extrémní sucho, kdy hrozí vyschnutí toku. V takových místech dochází k většímu ohřívání vody a výměně plynů, je zde také dobrá světelnost. Díky tomu se tvoří plankton, který se v těchto typech toků označuje jako reoplankton či potamoplankton. Důležitý je zde proud vodního toku. Tato tvorba živin lze považovat za počátek života ve vodních tocích a jedná se o první stupeň potravního řetězce, na který navazují velmi dobrní, drobní, střední a velcí živočichové. Řetězec končí predátory, tedy dravci, kteří stojí na vrcholu pomyslné pyramidy života ve vodních tocích.

Fytoplankton jsou mikroskopické zelené řasy, sinice a rozsivky. Ve vodě se nacházejí v určité koncentraci, která záleží na různých podmínkách jako je zejména teplota vody, osvětlení, roční doba či chemické složení vody. Procházejí několika etapami vývoje. Řasám a sinicím se daří ve vodě s vysokou teplotou bohatou na živiny, což je většina nížinných stojatých vod, zejména v blízkosti zemědělských pozemků. V takovýchto vodách je většinou během července vlivem četného výskytu těchto řas koupání nemožné. Řasy potřebují určitý podíl fosforu a dusíku ve vodě.

Zooplankton jsou drobní korýši a vířníci. Mezi korýše zahrnujeme hronatky, perloočky, buchanky a další. Nejvíce se jich nachází u povrchu hladiny vody v letním období. Jedná se o primární zdroj několika druhů ryb ve vodním prostředí. Rozděluje se na makroplankton, mikroplankton, nanoplankton a ultraplankton dle velikosti těchto drobných živočichů.

Nektonem jsou živočichové překonávající vlastní silou sílu proudu vody. Jsou to tedy živočichové se schopností plavat ve vodě. Získání potravy je podmíněno pohybem, kdy tito živočichové s musí za potravou doplavat. Obecně pohybem energii na druhé strany zas vydávají. Jde o raky, ryby, krabi, plazi, obojživelníci, vodní hmyz, pavouci a mnohé další. K tomuto druhu živočichů jsou řazeni i savci, např. vydry. Vyskytují se ve volné vody toku i v blízkosti dna. Jedná se o nejrůznější druhy živočichů a z hlediska způsobu přijímání potravy je možnost dělení na drtiče či kouskovače, sbrače, spásače a dravce.

Drift je snášení drobných částic (živých a neživých), kterého se účastní určité druhy organismů. Dělí se dle druhu původu a charakteru organismů drift emergentní (více hmyzu), terestrický (zvýšení náletu druhů stržených např. větrem), katastrofický (velký přírůstek organismů s větším přísunem vody). Úbytek vyvolaný tímto jevem je nahrazován putováním dospělců proti proudu toku.

Hydrobiologická pásma vodních toků

Z hlediska výskytu vodních živočichů můžeme toky rozdělit na jednotlivá pásma s převážným výskytem určitých druhů ryb a s nimi spojené potravy v podobě drobných živočichů. Čtyři rybí pásma vytvořil a pojmenoval Antonín Frič, veřejně se objevila tato klasifikace až později, zásluhou Hueta. Klasifikace má řadu výjimek, ale používá se z hlediska hydrobiologie a jejího členění stále. Je sestavena na základě změn společenstev v toku od jeho pramene k ústí. Na drobných krátkých vodních tocích nemusejí být zastoupena všechna existující pásma. Při klasifikaci pásem a stanovení jejich hranice je nutno brát v potaz mnoho faktorů jako je například spád koryta toku, teplota vody, průměrný průtok či šířka koryta. Některé vlastnosti se používají pro členění toku na tzv. zóny.

  1. Pásmo pstruhové – jde o horní toky potoků, kde jde o pramen a v jeho blízkosti se nacházející čistou (prakticky zcela průhlednou), chladnou a rychle proudící vodu, která je dobře okysličena a je chudá na živiny. Ryby jsou zde dle těchto podmínek tedy většinou menší. Zástupci pásma jsou pstruh obecný, pstruh duhový a siven americký. Dále střevle, mřenka, mihule a vranka potoční. Teplota vody zde kolísá od 4 do 15°C, ale v létě se neohřívá na více než 16°C. V zimě toky naopak nezamrzají.
  2. Pásmo lipanové – je potok dále od svého pramene, který má po rozšíření a soutoku se zdrojnicemi a prvními přítoky již hlubší koryto a proudění vody v něm je již klidnější. Teplota vody může v létě dosáhnout i 18°C, v období mimo léto je voda dobře okysličena. Vodní tok v zimě skoro celý zamrzá. Za hlavního zástupce ryb lze jmenovat lipana podhorního, dále pak pstruhy z prvního pásma a vedle ryb vyskytujících se v prvním uvedeném pásmu dále jelec jesen, štika a jelec tloušť – ty ale už méně často. Vyskytuje se zde mnoho vegetace, která je potravou malým živočichům. Vegetace se zde rozkládá na dně koryta toku a tvoří četné na živiny bohaté bahenní sedimenty.
  3. Pásmo parmové – jedná se o větší vodní toky typu řeky a zde se objevují ryby typu kaprovitého. Jedná se o úseky toků podhorského typu, vodní tok zde má zřetelně vymezené koryto. Proudění vody je silné, voda se víří stále vlivem výskytu menších překážek, ale peřejnatost zde již spíše nenajdeme. Voda již má horší průhlednost vlivem častého výskytu zakalení a nelze již většinou vidět na dno toku. V okolí se nacházejí lesy a louky. Teplota voda zde stoupá ke 20°C a obsah kyslíku ve vodě je proměnlivý. Zástupcem je parma, dále se zde nachází bolen, tloušť, štika, okoun, ostroretka, mník a také kapr či bílá ryba.
  4. Pásmo cejnové – je veletok, tedy větší řeka ve své dolní části, podstatně zvětšená mnohými významnými i menšími přítoky. Koryto je hodně široké s častými meandry a tvorbou ramen. Dno je hlinitopísčité až bahnité. Voda obsahuje málo kyslíku vlivem malé cirkulace, vysoké teploty výskytu bohatého bahna a planktonu, je též zakalená, většinou téměř nebo zcela neprůhledná. Teploty vody v létě významněji přesahuje i hodnotu 25°C. V tocích se rozvíjí bohatý plankton, v okolí se nacházejí různé druhy bohaté vegetace. Vegetace často sahá i do vodního toku, jehož koryto tak zarůstá a dřeviny tak často tvoří překážky ať už rostoucí či v kombinaci se splaveninami zachycenými u břehů, kde do koryta toku vybočují kořeny nebo kmeny stromů. Je zde bohaté zarybnění v podobě dravých ryb, nenajdeme zde jen lososovité ryby. Naopak se zde setkáme se štikami a sumci, cejny, cejnky, kapry, dále ploticemi, perlíny, karasi, najdeme zde tlouště, hrouzky či oukleje a také mnohé další včetně dravců jako jsou vedle již výše zmíněných úhoři, candáti či boleni.

Funkce lesů

Lesní porosty je nutné nejen na území ČR (zde ale obzvláště, neboť se u nás nacházejí významné pramenné oblasti středoevropských řek) bedlivě chránit, neúměrně je neodstraňovat až přímo nedrancovat pro ústup z mnoha různých důvodů. Ať je již důvodem zemědělská činnost, stavební činnost či jiná činnost, kvůli které je území zbaveno zalesnění, je nutné si nejprve uvědomit jaké bude mít další odlesnění důsledky pro danou lokalitu s jejich přenosem do okolních a koneckonců i vzdálených lokalit vlivem nepřímého účinku. Je nutné položit si otázku, zda je daná plánovaná činnost důležitá na úkor odlesnění s mnoha negativními následky s přihlédnutím kolik již bylo lesnatých oblastí nejen v ČR odstraněno a jaká je současná míra zalesnění. Tyto otázky si bohužel nikdo před započetím s odlesňováním a následnou činností, která je důvodem odlesnění daného území, nepoloží nebo si na položené otázky (např. i někým jiným) nesprávně odpoví.

Les má cenu zlata. Je tedy nutné cenit si pozůstatků lesů, které na našem území máme oproti zalesněnosti v dávnější historii a tyto lesy chránit či též co nejvíce přispívat k jejich přirozenému stavu a vývoji. Nikoli je naopak poškozovat či likvidovat, tedy odstraňovat zbytky cenného, které tu ještě máme. Při současné či dokonce větší míře odlesňování a poškozování lesů může mít jak počasí, tak jeho důsledky mnohem extrémnější dopady na život lidí i existenci naší planety.

Lužní les

Nebo-li luh je zvláštním druhem lesa, který se vyznačuje vyšší vlhkostí než běžný les. Tato vlhkost je způsobena vysokou podzemní vodou v oblasti lužního lesa, kdy tato podzemní voda relativně pravidelně dosahuje hladiny povrchu půdy či vyšší a určité části lesa jsou zaplavovány. Zdrojem vody může být i vodní tok, který v takovém lese tvoří tůně a jedná se poté o trvalé zatopení určitých míst lesní oblasti až na výjimky extrémně suchých období, kdy by byl přítok do těchto tůní nedostatečný či by zcela zanikl. Lužní les najdeme v nížinných oblastech našeho území v nivách řek. Původně pokrývaly lužní lesy značnou část našeho území. Následně bohužel došlo k jejich vykácení a tím k odvodnění daných území. Rozsáhlejší luhy najdeme dnes na soutoku Moravy a Dyje či jinde v povodí těchto toků a nebo v podobě pozůstatku zlomku lužních lesů na středním Labi v okolí Poděbrad. I to dokazuje, že lužní lesy se mohou nacházet jen v blízkosti vodního zdroje, většinou tedy větší řeky, která také udržuje podzemní vody na vysoké hladině.

Lužní lesy lze rozdělit do dvou kategorií a to na luhy měkké a tvrdé. Měkké luhy se nacházejí u velkých řek, kde jsou přilehlá místa často zaplavována. Voda se zde nachází po většinu roku a vlhkost půdy je zde velmi vysoká, tím se liší od luhů tvrdých. Najdeme zde také typickou vegetaci v podobě dřevin s měkkým dřevem (topol, vrba, jasan), kdy některé z nich mohou žít například celý tok v prostředí zatopeném vodou. Vedle něho existuje opačný, tvrdý luh, který je o něco sušší neboť je zaplavován jen občas. Vyznačuje se výskytem vegetace s tvrdým dřevem, jako jsou lípy, javory, jasany, duby nebo olše. Tyto luhy se u nás vyskytují v okolí velkých řek v nížinných oblastech a to v Polabí, kolem Vltavy či Ohře a dále v nivách řek Moravy a Dyje či podél Odry. Dochované luhy v ČR jsou předmětem ochrany s vyhlášenými Národními přírodními rezervacemi (NPR) a nebo Přírodními rezervacemi (PR) jako je například NPR Libický luh, Vrapač u Litovle, PR Pístecký les v povodí Ohře či další.

Druhy a funkce lesů

Lesy plní vodohospodářské funkce a řadu hydrologických funkcí. Mezi vodohospodářské funkce patří ochrana vodních zdrojů, ochrana kulturní krajiny před vodním živlem a ochrana před erozí. Mezi další funkce patří útlumová, nebo-li detenční funkce vedoucí k vyrovnanému odtokovému režimu na bystřinách s péčí o využívání vlastností lesních ekosystémů. Významnou funkci plní pramenné oblasti se soustředěním velkého množství srážek, kde se rozvíjí odtok vody.

Hydrologické funkce lesa jsou následující:

  • Retenční funkce – les dočasně zadržuje vodu podobně jako nádrž. Snižuje tak náhlost nástupu povodňového průtoku a povodňové průtoky i snižuje tím, že rozkládá odtok vody do delšího časového horizontu a může tak být zabráněno střetu povodňových vln jednotlivých toků či ucelených povodí. Různé typy vegetace mají různou kapacitu nasycení. Bylinná a křovinová vegetace má velmi rozdílnou, ale obecně nejnižší kapacitu a to 5-20mm, celková retenční kapacita lesa se může pohybovat od 45 do 70mm při kompletní lesnatosti krajiny. Součástí takové krajiny jsou i bezlesé úseky (cesty v lese, holiny, louky a další přerušení lesnaté krajiny). V případě takových úseků je retenční kapacita o poznání nižší nebo zcela chybí. Tyto plochy tedy snižují celkovou retenční kapacitu lesnaté krajiny. S tím souvisí absence vysychání lesních potoků a studánek, což ocení lesní fauna, ale i flóra.
  • Akumulační funkce – souvisí s retencí vody. Jedná se o schopnost shromažďování vody v půdní vrstvě, což silně závisí na typu podloží. Dle zjištění zadrží 100kg: písku cca 25l vody, hlíny asi 50l vody, humusu asi 150l vody a sediment starých lesů 300l vody. Největší akumulační význam mají tedy hodně staré lesy, které mají vytvořené bohaté zásoby humusu sahajícího do velkých hloubek pod povrch. Pokud dojde k naplnění akumulační kapacity půdy, voda odtéká po povrchu a zvyšuje množství odtékající vody do vodních toků a vznik povodní. Podobné je to v případe odlesňování, kdy absence zalesněných ploch zvyšuje množství odtékající vody po povrchu a tím více vody přidává do vodních toků v kratším čase – opět podpora vzniku velkých průtoků nastalých v krátkém čase.
  • Transpirace lesa – v zalesněných oblastech je velký výpar a tím pádem i velká vlhkost vzduchu, včetně jejich blízkosti. Známé je tzv. páření z lesů, kdy lesní porosty uvolňují vodu. Sami si tuto uvolněnou vodu dochází ale zadržet a opět využít, proto v lesnatých oblastech nedochází k intenzivnímu vysychání. Listnaté lesy vypaří ročně 750mm vody, smíšené 650mm, smrkové 600mm a borové 520mm. Smíšený les dokáže zadržet více vody z důvodu četnějšího výskytu různých druhů rostlin uspořádaných do pater, kde se uplatní intenzivnější intercepce. Dochází zde také k většímu nánosu humusu, o jehož pozitivním účinku na akumulaci vody byla řeč výše. Smrkové dřeviny nedochází také odvádět vodu do větších hloubek pod povrch vlivem měkkých kořenů.
  • Vyšší množství srážek – vlivem četnějšího výskytu horizontálních (nebo-li usazených) srážek, které nepadají z oblohy (oblaků). Dále se udržuje v lesnatých oblastech o poznání déle sněhová pokrývka, která postupně odtává a dodává tak stále vodu do podzemních vod a dotuje vodní toky. Pokrývka sněhu se v zalesněných horských oblastech udržuje zhruba do května či ojediněle i déle.
  • Protierozní funkce – při rychlém odtoku z důvodu prudkých srážek je v běžné krajině intenzivně smývána a vymílána půda, čímž působí mimo jiné negativně na rostlinstvo (zejména odhalování jejich kořenových systémů) či samotné vodní toky, do nichž splavené nečistoty včetně písků a půdy (mimochodem i s případnými chemickými a dalšími nežádoucími látkami) odtékají a působí se zde jako sedimenty, což znečišťuje vodu v tocích. Lesy i v tomto ohledu plní důležitou funkci. Jednak snižují povrchový odtok tím, že více vody je infiltrováno do půdy a jednak zpevňují povrch svými kořenovými systémy (často rozsáhlými) a voda tak snadno půdu nevymílá. problémem zde může být neodborná a intenzivní těžba dřeva.
  • Funkce tlumení větru – další role, kterou hrají lesy spočívá ve snižování rychlosti větru, který na volných prostranstvích jak známo nabírá i extrémních rychlostí. Lesy dokáží snížit rychlost větru o 20-40%, což mimo jiné snižuje výpar ze zalesněných oblastí a jedná se o další důvod, proč lesy udržují mnohem více vláhy.
Les a voda spolu nesmírně souvisejí a vzájemně se ovlivňují a to většinou v pozitivním slova smyslu. Lze konstatovat, že bez vody by nemohly existovat lesy a i opačně, což dokáží další odstavce článku. Lesy jsou mimo jiné velmi důležité pro hydrologický režim v krajině, kdy určují rychlost oběhu vody a působí retenci vody v krajině. Též vodu transformují a to vodu srážkovou i vodu, která se nachází v zalesněné půdě. Výrazná zadržovací schopnost lesů působí pozitivně při obou hydrologických extrémech, které mohou nastat. V případě vydatných srážek nebo tání sněhu, kdy vznikají povodně, tyto rychlé odtoky lesy transformují tak, že část vody zadrží a odvádějí jí do povodí postupně = snižují rychlost odtoku z území. V suchých obdobích lesní oblasti prakticky nevysychají a to většinou platí i o vodních tocích v lesních oblastech pramenících či svým korytem převážně lesními oblasti protékajících. V obdobích sucha totiž lesy pozvolna uvolňují zadrženou vodu ze srážek a mírní tak nízké průtoky na tocích. Působí do jisté míry podobně jako nádrže, avšak jsou čistě přírodního typu, což je mnohem více ocenitelné. Lesní oblasti totiž vysychají při vysokých teplotách a intenzivním letním slunečním svitu mnohem pomaleji než otevřené oblasti bez četnější vegetace. Není proto tedy divu, že v případě intenzivního odlesňování krajiny dochází k častějšímu výskytu obou uvedených hydrologických extrémů, tedy povodní (zejména bleskových) a i ohrožení suchem a to půdním i hydrologickým.
I přesto dnes lesy ustupují zemědělským pozemkům, pozemkům pro zástavbu ať už obytných domů v podobě celých sídlišť nebo podnikovým stavbám a nebo ustupují za účelem intenzivní těžby dřeva a stávající se otevřenou, byť stále přírodní, krajinou. Odlesněná krajina působí oproti zalesněné na vodní režim negativně, avšak přeci jen se skládá z určité nízké vegetace či vegetace méně četně zastoupené na dané ploše a nepůsobí tedy takové jednak zrychlení odtoků při srážkách či tání a jednak rychlé vysychání půdy při období sucha jako oblasti zastavěné se vznikem celých sídlišť a měst s četným zastoupením betonu (silnic, chodník aj.) nebo oblasti polní téměř bez vegetace. Takové oblasti způsobují mnohonásobné zrychlení jak odtoků při srážkách a tání, tak vysychání půdy v době sucha (obecně letní období).
Zvláště na našem území, které je závislé jen na srážkách spadlých z oblaků či srážkách usazených (minimum vlhkosti) je důležité tuto vodu zachytit a zabránit tomu, aby co nejrychleji odtekla. To je v poslední době řešeno stavbou nádrží, retenčních objektů na tocích či jejich úpravou zpět na přirozený režim s meandry a zákrutami, což zpomaluje odtok a snižuje intenzitu povodní. Nicméně mnohé provedené zásahy (zejména regulace, napřimování, velkých toků a odlesněné velké části krajiny) nelze napravit a nebo tak nelze učinit ihned, tedy tak rychle jako byly negativní změny provedeny v minulosti (např. vykácení určité části zalesněného území je oproti znovu zalesnění prakticky okamžitou změnou).
Co je to transpirace, evaporace a evapotranspirace? Evaporací je označován výpar ze zemského povrchu, transpirace poté výpar z vegetace a evapotranspirace označuje souhrnné vypařování z povrchu včetně vypařování z vegetace na povrchu rostoucí.
Co je to infiltrace? Jedná se o proces vsakování vody pod zemský povrch, kdy schopnost vsakovat vodu závisí na typu povrchů a podloží. Dále zajisté závisí na intenzitě srážek a předchozím nasycení povrchu.
Co je to intercepce? Jedná se o schopnost zachycování padajících srážek (jakéhokoli druhu) na listech a kmenech vegetace a následné vypařování těchto srážek z vegetace.
Srážkovo-odtokový proces zalesněných územíV lesních oblastech dochází k určitým změnám v přísunu srážek i v odtoku vody dopadlé na zemský povrch. Koloběh vody na Zemi není všude jednoduše shodný a určuje ho řada faktorů, jedním z nich je vegetační pokryv. Srážková voda se zachycuje v korunách velkých stromů i na površích křovin a bylin a tato vlhkost se následně zpět vypaří do atmosféry, aniž by se dostala na zemský povrch a mohla se infiltrovat do půdy = proces intercepce popsaný výše. Nejvíce srážkové vody zachytí jehličnaté lesy, konkrétně smrkové lesy, kolem 500m n.m. V horských polohách s četnějším výskytem mlh a námraz jsou tyto ztráty vody pro lesní oblast tímto kompenzovány.

Faktory určující výsledný odtok a jeho chování v čase:
  • Geomorfologické faktory (členitost, sklon území atd.)
  • Stavba povodí (propustnost povrchu, výskyt zvodnělých vrstev)
  • Meteorologické podmínky (zejména délka trvání srážek, jejich intenzita a výskyt horizontálních srážek)
  • Vodní bilance vegetace (zásoby vody v půdě, intercepce, stav lesních cest)
  • Lesnatost povodí a nezalesněná krajina v povodí (stav, typ lesů atd.)
Srážková činnost (všech možných druhů srážek) co dopadne na vegetaci se vedle zpětného vypaření může ale také dostat zčásti dále a to sražením z vegetace vlivem dopadu dalších srážek či vlivu větru, voda dopadá na další listy a stonky vegetace a následně propadá skrz vegetaci až na zemský povrch a zásobuje tamní půdu vodou a proniká do spodních vod. Část vody také stéká po kmenech stromů a též se dostává do půdy a to prostřednictvím kořenů vegetace, po kterých též steče – jedná se o plošný odtok. Vodu, která se dostane pod povrch nazýváme půdní vodou. Vodu, kterou je vegetace schopná využít odčerpáním z půdy nazýváme vodou fyziologickou, resp. fyziologicky využitelnou. Významná je tedy jako takovýto zdroj vody voda kapilární, obalová, gravitační a hygroskopická. Průnik vody do půdních vrstev závisí na typu podloží. Voda se pomalu dostává podzemím do vodních toků, z lesnatého území ji pomalu vegetace dodává do vodních toků. Než se srážková voda dostane do vodního toku, uplyne většinou několik dní. V případě nepropustného podloží je voda soustřeďování do tzv. kumulovaného odtoku – různé vodní toky. Voda infiltrovaná pod vrstvu tzv. humusu vzlíná vzhůru a dotuje lesní vodní toky, plus dává možnost vegetaci, aby ji dle potřeby odebírala. V době sucha tato voda postupně přestane vzlínat nahoru a teče směrem dolů do podloží, čímž je uvolňována do vodních toků. Tato svrchní vrstva půdy v podobě humusu tvořící se z dolních starých nánosů hrabanky musí ležet na povrchu přirozeně, aby působila velice pozitivní výše popsané důsledky v odtokovém procesu. Škodí jí totiž udusávání (od chodících lidí, jezdících prostředků), které tedy škodí i následně povrchovému odtoku vody, neboť se již do přirozené fáze nikdy nevrátí.
Největší zásoby mají zalesněné půdy na jaře po roztátí sněhu, kdy ještě nejsou podmínky pro větší evapotranspiraci. Postupně během roku se zásoby vody snižují s minimem na konci léta a počátku podzimu, avšak stále jsou dostatečné oproti jiným oblastem, tedy oproti nezalesněným oblastem. Nejvíce vody obsahují lesní půdy v horských oblastech, kde během léta neztratí tolik vody jako v nížinách vlivem krátké letní sezóny, nižších teplot a vyšších srážek včetně větší četnosti výskytu srážek usazených.Výpar z lesnatých oblastí se liší dle typu lesů, které se skládají z různých druhů vegetace:

> Bukové porosty – výpar 290-500mm/rok

> Smrkové porosty – výpar 100-520mm/rok

Nejvíce vody je spotřebováno v daném roce právě na výpar a to z půdy i vegetace – evapotranspirace. Další část se vsakuje (infiltruje) do půdy a nebo odtéká po jejím povrchu a jen zanedbatelné množství je akumulováno v půdě a ve vegetaci, což tvoří zásoby vody.

Jakost vody

Vyjadřujeme prostřednictvím ní míru znečištění vody, které může mít řadu příčin. Tyto dělíme na přirozené/přírodní a antropogenní, tedy znečištění přírodní a toxické. Běžné znečištění znamená výskyt organických a anorganických látek. Jde o živiny, silážní šťávy, odpad z potravinářství atd. Obohacování biogenními prvky přidává do vody dusík a fosfor a vodu antropogenně eutrofizuje, na základě toho dochází dle určitých podmínek ve vodním prostředí k dalším reakcím a vzniká běžné znečištění v podobě zakalení různými řasami a drobnými živinami, často mikroskopického měřítka, ale četného množství. Pod obydlenými oblastmi či průmyslovými podniky lze na tocích pozorovat šedobílé zakalení a následně zelené znečištění, neboť postupně dochází ke tvorba řas. Výskyt vodních rostlin i některých řas je signálem absence toxického znečištění vody v daném toku. Vodní tok je schopen se samostatně postupem času čistit = samočistící schopnost vodních toků. Tato schopnost může být dle typu a intenzity vypouštěných látek omezena či zcela narušena. Pokud se ve vodě objevuje toxické znečištění a je odbourána samočistící schopnost vodního toku, poznáme to velice jednoduše dle nepřirozených projevů, které ve zdravém vodním toku nemohou nikdy nastat. Jedná se o:

  • Zbarvení vody – nápadnější zbarvení vody, např. do bílé či šedé barvy bez jiných příčin (např. prudké srážky, které by spláchly šedé bláto jílových svahů) nebo jiné zbarvení a to např. červené (opět pokud prudký déšť nespláchl takto zbarvenou hlínu ze svahů u toku a nebo v toku neprobíhají nad daným místem např. úpravy a voda není uměle kalena).
  • Výskyt pěny – pokud se čeřením voda pění, není s ní něco v pořádku. Pěna se bude tvořit zejména v místech čeření vody, kdy voda padá z výšky – zpravidla splavy, jezy, vodopády, stavidla atd. Jedním z mnoha důvodů může být výskyt melasy z curkovarského provozu, což byl v minulosti častý problém, kdy uniklo z takovéhoto závodu do vodního toku nadměrné množství této látky. Voda má pak současně také bílé až nažloutlé zbarvení a tato látka, která je v běžném množství neškodná vlivem samočištění vodního toku, může ve větším množství způsobit odčerpání kyslíku z vody.
  • Úhyn menších živočichů – pozorujeme-li nadměrný úhyn některých vodních živočichů (např. malé ryby, škeble, mušle, vodní šneky atd.) opět není s vodou v toku něco v pořádku a znečištění může být jakékoli v toxické podobě či jiné intenzivní znečištění, které vyvolá určitě projevy směřující k negativním dopadům na hydrobiologii – např. právě výskyt melasy či jiných podobných látek, které odebírají z vody kyslík.
  • Úhyn větších ryb – je nejvíce znatelným projevem toho, že není s vodou v toku něco v pořádku. Jedná se většinou o významné znečištění v toxické podobě či velkém rozsahu. Je nutný úhyn více kusů ryb na větším úseku toku pro spolehlivou identifikaci toho, že je voda v toku od určitého místa z určitého důvodu znečištěna – např. únik většího množství látek z chemického provozu, např. kyanidu. Před několika lety (asi deseti) se tak stalo na středním Labi, kdy unikly nebezpečné látky ve větším množství z kolínské chemičky.

Rozlišení nebezpečných látek pro vodní prostředí dle míry nebezpečnosti:

a) Toxické – např. kyanid, amoniak, látky působící barevně

b) Ovlivňující míru kyslíku – např. odpadní vody, ropné látky, splašky atd.

c) Netoxické látky nebo-li inertní – např. jílové částice.

Vodní toky podle čistoty klasifikujeme do pěti jakostních stupňů. První a druhý stupeň označuje neznečištěnou a nebo jen mírně znečištěnou vodu, takovým stupněm jsou u nás ohodnoceny většinou horní úseky vodních toků jako je Labe, Úpa, Divoká Orlice jako celek plus Orlice, dále celá Chrudimka, střela, horní Vltava a Vltava nad Prahou a horní toky některých řek na severu Moravy. Třetí stupeň označuje znečištěnou vodu, jedná se o většinu vodních toků v ČR, například jde o střední a dolní Labe, Moravu nebo Berounku. Čtvrtý stupeň znamená silně znečištěnou vodu, takových toků je v ČR bohužel poměrně hodně. Jde zejména o menší vodní toky a potoky, jako je např. Rakovnický potok, Výmola, Úslava, ale také Lužnice, Dyje, dolní Morava atd. Pátý stupeň označuje největší míru znečištění, tzv. velmi silně znečištěnou vodu. Takových toků či spíše úseků toků je v ČR naštěstí minimum, jde zejména o tok Kyjovky a Litavy na jižní Moravě.

Ekosystémy tekoucích vod

Oblasti s výskytem vody tvoří bohaté ekosystémy s velkých množstvím různých prvků, mezi kterými jsou pevné a komplikované vazby. Jednoduše řečeno se v nich vyskytuje mnoho druhů rostlinstva a živočišstva, které tvoří dohromady potravní řetězec od pouhých živin tvořících se ve vodě vlivem chemických a biologických reakcí až po dravé ryby na vrcholu řetězce. Většina živočichů, která ve vodách žije není vůbec přizpůsobena k životu bez vody a vedle nich najdeme ve vodách i obojživelníky, kteří mohou sice žít i mimo vodu, ale nikoli dlouho a vodu ke svému životu často potřebují. Jiný ekosystém panuje v tekoucích vodách a jiný ve stojatých. Co se týče ekosystému tekoucích vod, tak ten je neuzavřený se stálým přísunem živin přítokem vody a nebo naopak jejich opětovnou ztrátou odtokem vody. Specifické pro tyto oblasti vod je také stálý směr proudu vody. Každý tok je jedinečný svým spádem koryta, podložím či teplotou vody. Živé organismy v takových vodách jsou přizpůsobeny podmínkám, které daný tok nabízí. Lidé ovšem tyto toky mění dle svých preferencí a do ekosystémů tak výrazně zasahují. O tom bude podrobněji pojednáno v tématice úprav toků. Poměry v toku ovlivňuje člověk i odběry vody pro různé účely. Bez návratu vodu by to nešlo, proto se použitá a tzv. odpadní voda do toků vrací. Nikdy ovšem není (nehledě na hrubě nedostatečné čištění) zbavena všech látek do ní přidaných a které se v ní při odběru nevyskytovaly. Tím je ovlivňován ekosystém daného toku. Voda v toku má samočistící schopnost na základě složitých procesů v toku, ale vzhledem k tomu, že v poslední době se podíl vypouštěné odpadní vody zvětšil, tak není možné aby tok veškeré nežádoucí látky obsažené ve vypouštěné vodě odstranil. Do určité míry je ve vodě navrácena tzv. ekologická rovnováha a nežádoucí látky jsou z vody zcela odstraněny.

V tocích dochází k velkým přesunů. Pokud nyní necháme stranou přesun materiálu v toků v důsledku eroze, tak tokem se snadno přesouvají živočichové a to ve směru proudění vody i proti směru jejího proudění a rostliny pak ve směru proudu toku, kdy jsou jejich semena proudem vody unášela a rostlina se tak dostane například na druhý konec toku. Zajisté musejí být pro její výskyt v daném místě příznivé podmínky a to jak v korytě daného toku, tak podmínky klimatické.

Informace o ekosystémech stojatých vod najdete na stránce Stojaté vody.

Činnosti vodních toků

Tento odstavec pojednává o základních činnostech vodních toků. Ty lze shrnout do třech kategorií:

  1. Erozní činnost
  2. Transportní činnost
  3. Akumulační činnost

Příčinou erozní činnosti je proudící voda. Ta strhává částice jednak ze dna koryt vodních toků a jednak také z jejich břehů. Prouděním vody je způsobeno smykové napětí. Z břehů se jeho vlivem uvolňuje materiál a ten tvoří velkou část sedimentů toku. Tyto částice ovšem narážejí zejména na dno koryta a odlamují další částice. Jak již bylo též popsáno, i jednotlivé úlomky částic do sebe narážejí, tříští se a dochází k abrazi. Úlomky se dalším působením proudění vody různě točí a působí na horniny nacházející se v korytě toku, vznikají tak zmíněné obří hrnce – vzniká evorze.

Transportní činnost vodního toku úzce souvisí s erozní. Při vysokých průtocích nebo velkém spádu koryta a tím vyvolaného rychlého pohybu vody korytem dochází k unášení tohoto ulámaného a do toku spadlého materiálu. Vodní tok dokáže přenést takový materiál desítky kilometrů daleko. Nebýt erozní činnosti toku, tak by téměř nebylo co v toku unášet.

Unášený materiál se v klidnějších a hlubších úsecích toků nebo v případě překážek (vodní nádrže, rybníky, jezy atd.) usazuje, resp. akumuluje a tomuto procesu říkáme sedimentace, resp. usazenému materiálu říkáme sedimenty. Tato činnost, resp. funkce toku se nazývá akumulační.

Geomorfologie vodních toků

Níže jsou uvedeny a stručně popsány základní geomorfologické typy, do nichž lze zařadit vodní toky podle určitých kritérií.

Fluviální geomorfologie se zabývá tvary koryt vodních toků a podmínkami, které tato koryta ovlivňují. Tato dílčí věda zabývající se morfologií jako jednou z hydrogeologických disciplín rozděluje vodní toky dle kritéria typu koryta na přímé, divočící, stabilně větvené a meandrující.

Přímé toky jsou většinou horskými toky a veškeré ostatní mající velký sklon, v jejichž korytech teče voda rychle nejkratší cestou po směru sklonu a nevytváří žádné záhyby a meandry. Jedná se z hlediska jiného, v minulém článku uvedeného, dělení dle velikosti toku, vodnosti a dalších kritérií a o horské potoky a bystřiny. Tyto vodní toky mají mělká koryta s kamenitým dnem či s výskytem hrubého štěrku a menších kamínků, které většinou vyčnívají nad vodní hladinou a to zejména v teplé části roku za nižších průtoků. Toky divočící mají také mělká koryta. Ta jsou rozložena do širší sítě pramenů. Z pohledu našeho území takových toků mnoho nenajdeme, pokud se objevují, tak v podhorských oblastech. Toky meandrující mají mírné sklony s malou schopností průřezu koryta a tečení přímo, proto vznikají meandry a to vymíláním jednoho břehu a sedimentací druhého, který se zanáší a zvětšuje, druhý naopak zaniká působením eroze.

Tvar toku je závislý zejména na:

  • Spádu (sklonu) koryta
  • Typ podloží
  • Hydrologické poměry v toku (maximum a minimum průtoku, průměrný průtok atd.)
  • Rozdělení rychlosti toku v profilu

Na základě uvedených vlivů se mění podélný a příčný profil koryta toku. V nížinách je povrch většinou tvořen jemnými sedimenty, které voda snadno překoná, prorazí a dochází tak ke tvorbě zákrut v podobě meandrů. Podloží je zde většinou hlinité, případně písčité (typicky Polabí) a nebo jílové. Tvorbou meandrů dochází k prodloužení délky toku, snížení rychlosti proudění vody jím (proto napřimování koryt vodních toků, které se významně rozmohlo v průběhu 20. století, vede jen ke zvýšení rizika častějších rozlivů vody při jen o něco vyšších průtocích v takto upravených korytech toků a ke vzniku povodní).

Meandr volný vzniká na rovinatých sedimentech v okolí toku a meandr zaklesnutý, jak název napovídá, se zařezává do tvrdšího podloží v podobě hornin. Při boční evorzi při vzniku zaklesnutého meandru dochází ke tvorbě pahorku. V samotném meandru se jedná o dva typy břehů a to břeh konvexní v překladu vypuklý, málo obrušovaný prouděním vody s možností zachycování sedimentů a břeh konkávní nebo-li vypuklý s opačnými vlastnostmi, tedy s narážením proudu vody a vymíláním tohoto břehu, kdy voda z něho naopak sedimenty odnáší. Součástí meandru jsou také proudnice a jesep. Zákruty meandru jsou posouvání prouděním po směru toku a území uvnitř meandru se zmenšuje. V některých případech může dojít k takovému sevření meandru, že v nejužších místech jeho ostruh (šíjí) dojde k protržení a vzniká nové koryto toku. Postupným dalším usazováním sedimentů dochází k zanášení meandru a koryto je od něho odděleno, čímž vzniká slepé rameno tzv. přírodním způsobem vedle vzniku ramene v důsledku antropogenní činnosti v podobě úpravy koryta. Tato ramena následně zarůstají vegetací, dochází k jejich dalšímu zanášení sedimenty a vzniknout z nich mohou mokřady.

Meandr a zákruta

Říční meandr a zákruta mají velice obdobné až shodné rysy, ale dle terminologického hlediska je pro odlišení používáno kritérium středového úhlu oblouku takové zákruty, který musí přesáhnout 180°.Příkladem meandrujícího toku v ČR je horní Vltava, naopak dolní Morava, Polabí či Lužnice. Co se týče stabilně větvených toků, tak se jedná opět jako u divočících toků rozdělení do více pramenů či ramen jen se stabilním větvením. Mezi rameny nedochází ke vzniku štěrkových lavic, ale vznikají tam větší trvalé ostrovní oblasti. Tok se takto může větvit v několik ramen, které tečou samostatně i několik kilometrů než dojde opět k jejich spojení. Příkladem jsou zejména nížinné potoky, říčky nebo řeky.

Bifurkace a říční pirátství

Říční pirátství nazývané též jako pirátství vodních toků, je působení zpětné eroze vodního toku vlivem níž je protnuta rozvodnice. Následně je odváděna voda sousedního toku do toku druhého. Jedná se o jakýsi boj o rozvodí. Pokud dojde k silné erozní činnosti toku, lze říci, že daný pramen postupuje erozí až prorazí do působiště jiného pramene, který nemá tak silnou erozní činnost a odebírá mu vodu. Zjednodušeně řečeno je to přesun pramene toku, který se koná většinou směrem do vyšších nadmořských výšek. Dojde pak k výrazné změně směru toku, kterou označujeme jako náčepní loket. Tok jehož zdroji (pramenu) je voda odebrána do jiného toku zanikne. Jeho pramen se posunul níže. K tomuto jevu může dojít i v důsledku posunu podloží či sesuvem půdy. Příkladem výskytu tohoto jevu, který měl za důsledek změnu směru toku, je na našem území řeka Chrudimka.

Bifurkace je součástí říčního pirátství a jedná se o místa s velkým množstvím sedimentů, ve kterých může dojít ke tvorbě pevné překážky v korytě daného toku. Přehrazením toku tímto způsobem, jinými slovy omezením průtočnosti koryta toku, dochází k jeho rozlévání a větvení na další koryta. Tímto způsobem může voda přetékat do jiného toku, který se nachází poblíž. Příkladem tohoto jevu v ČR je bifurkace Doubravy a Sázavy, kde přetéká část vody z Doubravy mezi Malým Velkým Dářkem, dále Schwarzenberský kanál, který odvádí vody jednoho z přítoků Studené Vltavy z území ČR a to do Rakouska, do řeky Grosse Mühl.

Oba dva výše popsané jevy mohou být zapříčiněny i lidskou činností – antropogenně. Stavební práce s výkopy a větším zásahem do podzemí jsou častým důvodem přesunu pramenů, které v určitém místě zanikají a objevují se v jiném místě. Daný tok napájený převedeným pramenem zaniká a přesouvá se do jiného povodí. I druhý případ spojování různých povodí může být zapříčiněn lidskými zásahy do vodních toků v podobě stavby hrází a jiného snížení průtočnosti koryta určitého toku.

Reference

Použitá a doporučená literatura:

KOPP, J. NĚMEC, J. a kol. Voda v České Republice. Praha: Consult, 2006

KOPP, J. NĚMEC, J. a kol. Drobné vodní toky v České Republice. Praha: Consult, 2012

ŠINDLAR, M. a kol. Geomorfologické procesy vývoje vodních toků – Část I. Typologie korytotvorných procesů. Hradec Králové: Sindlar Group, 2012

KOPP, J. NĚMEC, J. a kol. Vodstvo a podnebí v České Republice. Praha: Consult, 2009